Blues For Ike

Blues for Ike je instrumentální jazzové blues, které složil Django Reinhardt a nahrál v Paříži v březnu 1953, pouhé dva měsíce před svou smrtí. Skladba patří do jeho posledního tvůrčího období, kdy objevoval moderní jazz a výrazové možnosti elektrické kytary. Vznikla při nahrávání pro producenta Normana Granze a vyšla na albu "The Great Artistry of Django Reinhardt", původně vydaném na značkách Blue Star a Clef. Název je obvykle vykládán jako odkaz na Dwighta D. Eisenhowera, přezdívaného "Ike", který se v lednu 1953 stal prezidentem Spojených států. Přímé Djangovo vysvětlení názvu však není doloženo.

Django nahrál Blues for Ike společně s klavíristou Mauricem Vanderem, kontrabasistou Pierrem Michelotem a bubeníkem Jeanem-Louisem Vialem. Nahrávání proběhlo ve studiích Pathé-Marconi v Paříži a běžně se datuje na 10. března 1953, přestože studiové archivy uvádějí 11. března. Na rozdíl od jeho slavných předválečných nahrávek s Quintette du Hot Club de France zde elektrickou kytaru doprovází klavír, kontrabas a bicí, nikoli akustický smyčcový soubor. Nahrávka je významným dokladem Djangova hudebního vývoje během posledních měsíců jeho života.

Po hudební stránce je Blues for Ike uvolněným jazzovým blues ve středním tempu se swingovým pulsem, výrazným melodickým frázováním a harmonicky obohacenou bluesovou strukturou. Známá dvanáctitaktová forma poskytuje prostor pro chromatické postupy, průchodné akordy i jemné rytmické variace. Djangova elektrická kytara propojuje bluesové výrazové prostředky s plynulými melodickými linkami a pečlivě umístěnými akcenty. Místo pouhé rychlosti rozvíjí improvizaci prostřednictvím frázování, rytmického cítění a kontrastu mezi dlouhými tóny a krátkými rychlými běhy.

Pro hudebníky manouche jazzu představuje Blues for Ike mimořádně zajímavé propojení tradičního gypsy swingu s moderním jazzem. Přestože původní aranžmá využívá klavír a bicí místo charakteristického kytarového doprovodu la pompe, skladbu lze přirozeně interpretovat také v akustickém obsazení. Její bluesová harmonie poskytuje přístupný základ pro improvizaci, zatímco Djangova originální nahrávka je výborným studijním materiálem pro frázování, artikulaci a výraznou práci s prostorem mezi tóny.

Zajímavosti:

• Název skladby bývá spojován s americkým prezidentem Dwightem D. Eisenhowerem, známým pod přezdívkou "Ike", který nastoupil do funkce necelé dva měsíce před nahráváním. Djangův osobní důvod pro výběr názvu však není přímo doložen.
• Blues for Ike byla jedinou novou Djangovou kompozicí na této nahrávací session. Zbývajících sedm skladeb zahrnovalo americké standardy a nové interpretace jeho starších kompozic "Nuages" a "Manoir de mes rêves".
• Podle jazzového historika Alaina Tercineta vzniklo všech osm nahrávek během přibližně tří hodin. To odpovídalo Djangově zálibě ve spontánní interpretaci bez zbytečného opakování jednotlivých pokusů.
• Kontrabasista Pierre Michelot vzpomínal, že Blues for Ike byla mezi nahrávanými skladbami výjimečná tím, že Django úvodní téma představil společně s kontrabasem, nikoli sám na kytaru.
• Producent Norman Granz plánoval nahrát Djanga v triu s klavíristou Oscarem Petersonem a kontrabasistou Rayem Brownem. Projekt se již neuskutečnil, protože Django 16. května 1953 zemřel.
• Skladba zůstala součástí repertoáru moderního manouche jazzu. Jimmy Rosenberg a Angelo Debarre nahráli její akustickou kytarovou interpretaci a ukázali tak, jak lze Djangovo elektrické blues převést zpět do smyčcového jazzového obsazení.

Blues for Ike připomíná, že hudební cesta Djanga Reinhardta neskončila u klasického gypsy swingu 30. let. Ještě během posledních měsíců života experimentoval s moderní harmonií, zvukem elektrické kytary a svobodou jazzové improvizace. Skladba propojuje jeho manouche kořeny s proměňujícím se jazykem poválečného jazzu a dodnes představuje inspirativní studijní materiál pro kytaristy.