Brasileirinho

Brasileirinho je brazilská instrumentální skladba ve stylu choro, kterou Waldir Azevedo začal komponovat kolem roku 1947 a poprvé vydal v květnu 1949. Objevila se na straně B jeho první sólové desky Continental 16050, zatímco na straně A se nacházela další jeho skladba "Carioquinha". Přestože původně dostala místo na druhé straně desky, stala se mimořádně úspěšnou a jednou z nejznámějších skladeb v historii brazilské instrumentální hudby. Zároveň významně přispěla k prosazení cavaquinha jako sólového nástroje.

Žádná spolehlivě doložená nahrávka Brasileirinha od Djanga Reinhardta není známa. Přestože skladba vyšla ještě za Djangova života, patří do brazilské tradice chora, nikoliv do jeho doloženého repertoáru. S manouche jazzem ji spojuje především důraz na akustické strunné nástroje, rytmickou přesnost, instrumentální virtuozitu a melodickou improvizaci.

Po hudební stránce je Brasileirinho energickým chorem ve 2/4 taktu, charakteristickým rychlými melodickými pasážemi, synkopovanými akcenty a hravými rytmickými motivy. Výrazné téma využívá opakované tóny, svižné běhy a chromatické postupy, které kladou značné nároky na sólového hráče. Zajímavý je také kontrast durových a mollových harmonických barev. V původním aranžmá stojí v centru pozornosti cavaquinho, doprovázené rytmickou souhrou kytar a basu.

Pro hudebníky manouche jazzu představuje Brasileirinho atraktivní technickou i hudební výzvu. Rychlé melodické pasáže vyžadují přesnou techniku pravé ruky, čistou artikulaci a výbornou rytmickou kontrolu, zatímco harmonické postupy nabízejí možnosti melodických variací a improvizace. Souhra sólového cavaquinha s akustickými kytarami připomíná některé principy gypsy jazzových souborů. Pro zachování původního charakteru skladby je však důležité respektovat osobitý dvoučtvrťový rytmus brazilského chora.

Zajímavosti:

• Podle vzpomínek na Waldira Azeveda vznikl základ melodie při improvizaci na malé cavaquinho, kterému fungovala jediná struna. Mladý příbuzný jej požádal, aby na nástroj něco zahrál, a Azevedo z jednoduchého hudebního nápadu později vytvořil celou skladbu.
• Brasileirinho vyšlo původně na straně B desky "Carioquinha / Brasileirinho", kterou společnost Continental vydala v květnu 1949. Jeho nečekaný úspěch pomohl odstartovat Azevedovu mezinárodní kariéru.
• V červenci 1950 nahrála zpěvačka Ademilde Fonseca vokální verzi s textem Ruye Pereiry Costy za doprovodu samotného Waldira Azeveda a jeho souboru. Píseň tak oslovila další posluchače i mimo původně instrumentální prostředí.
• Brazilská skupina Novos Baianos nahrála vlastní interpretaci na album "Caia na Estrada e Perigas Ver" z roku 1976, kde tradiční choro propojila se svým modernějším hudebním přístupem.
• Slavný violoncellista Yo-Yo Ma zařadil Brasileirinho na své album "Obrigado Brazil" z roku 2003, čímž ukázal, jak dobře lze skladbu přizpůsobit i nástrojům mimo její původní obsazení.
• V roce 2005 natočil finský režisér Mika Kaurismäki hudební dokument "Brasileirinho", věnovaný historii a živé tradici brazilského chora. Film představuje významné hudebníky tohoto žánru prostřednictvím rozhovorů a společných vystoupení.

Brasileirinho dodnes patří k nejvýraznějším skladbám brazilského chora. Od hravého melodického nápadu na jediné struně cavaquinha až po nahrávky světově uznávaných hudebníků prošla pozoruhodnou cestou, která ukazuje výrazové možnosti brazilské instrumentální hudby. Její virtuozita, rytmická energie a melodická vynalézavost stále inspirují interprety napříč hudebními žánry.