Tea for Two

Tea for Two je americká populární píseň z roku 1924. Hudbu složil Vincent Youmans a text napsal Irving Caesar. Skladba vznikla pro hudební komedii No, No, Nanette, ale velmi rychle opustila divadelní prostředí a stala se jedním z nejznámějších populárních a jazzových standardů 20. století. Romantický text představuje jednoduchou představu soukromého života dvou lidí daleko od okolního světa.

Django Reinhardt nahrál Tea for Two několikrát mezi lety 1937 a 1939. V prosinci 1937 vzniklo v Paříži několik různých verzí, včetně nahrávky s houslistou Michelem Warlopem a také mimořádně komorní verze postavené téměř výhradně na Djangově kytaře. Později se ke skladbě vrátil s Quintette du Hot Club de France, mimo jiné v březnu a květnu 1939 se Stéphanem Grappellim, Josephem Reinhardtem, Pierrem „Baro“ Ferretem a Emmanuelem Soudieuxem.

Hudební charakter:
Tea for Two je světlá, elegantní a rytmicky velmi pružná skladba. Její 32taktová forma obsahuje výrazný harmonický prvek: část skladby se dočasně přesune do tóniny vzdálené o velkou tercii a potom se vrací zpět. Zdánlivě jednoduchá píseň tak získává neobvyklou harmonickou barvu a výborný prostor pro improvizaci.

Vztah k Manouche Jazzu:
Vazba je přímá a historicky velmi silná. Django skladbu nahrával opakovaně, a to jak v komorních kytarových sestavách, tak s celým Hot Club kvintetem. Jasná melodie, rychle se pohybující harmonie a hravý rytmický charakter dokonale seděly akustickému jazyku Djanga a Grappelliho a pomohly skladbě pevně zakotvit v repertoáru Gypsy Jazzu.

Zajímavosti:

• Hudbu složil Vincent Youmans a text písně napsal Irving Caesar.
• Skladba byla vydána v roce 1924 pro muzikál No, No, Nanette.
• Muzikál se na Broadway dostal až v roce 1925, ale Tea for Two se hrála a nahrávala už během jeho dřívějšího vývoje v roce 1924.
• Jednu z raných nahrávek pořídili pro Victor Helen Clark a Lewis James 22. září 1924.
• Django skladbu nahrál v Paříži v prosinci 1937 a několikrát se k ní vrátil s Hot Clubem během roku 1939.
• Na jedné verzi z roku 1937 hraje Michel Warlop na housle a Django na kytaru; dochovala se také verze zaměřená téměř výhradně na Djangovu kytaru.
• Březnové a květnové verze z roku 1939 využívají klasickou Hot Club sestavu houslí, tří kytar a kontrabasu.
• Skladba se později stala oblíbeným materiálem pro jazzovou improvizaci a nahráli ji například Art Tatum nebo Thelonious Monk.

Tea for Two je krásným příkladem broadwayské písně, která se stala součástí mezinárodního jazzového jazyka. Množství Djangových verzí ukazuje, že pro něj nešlo jen o další americký standard — její harmonie a rytmická volnost mu poskytovaly materiál, který mohl při každém návratu znovu přetvářet podle svého.